JASPIT /  o skutečné svobodě skrze stravu, vzdělávání a sexualitu

Žijeme podle mě v úžasné době. Svět se jakoby otevřel, nikdy jsme neměli takový přístup k informacím a máme dokonce možnost globálněji projevovat svá stanoviska, své názory, svůj svět. Zároveň si však v posledních letech všímám, že se lidé začínají bát o svojí svobodu, respektive o svobodu země, ve které žijí. Bojí se návrat starých struktur, cenzury nebo hůře diktatury. V době voleb je na nás vyvíjen tlak, abychom chodili k volbám a zaujmuli tak svá stanoviska. Protože sledovat politickou situaci, chodit k volbám a bránit demokracii je přeci tou  ́správnou ́ cestou. Také bychom měli být vzděláni a vzdělání rovná se automaticky škola. A nakonec bychom neměli trávit tolik času na sociálních sítích, protože především instagram ničí naší psychiku a vztahy s ostatními. Tohle vše slýcháváme. Moje zkušenost však říká, že je tomu často přesně naopak.

Jsem původně z Německa, kde jsem se narodil do katolické rodiny. Alespoň tedy z tátovi strany, mamka byla ateistka. Ačkoliv naše rodina nebyla ortodoxně věřící, ten vliv tam byl znát. Než jsme se s mamkou v mých sedmi letech přestěhovali do Česka, jsem ještě v Německu stihl několik let chodit do katolické školky, která byla paradoxně mnohem otevřenější a svobodnější, než ta česká školka, kde jsem měl jeden problém za druhým. Když si dnes vzpomenu na tuhle dobu, vnímám, že už tehdy jsem si začal všímat rozdílu mezi německou a českou mentalitou. Byl to obrovský skok. V Německu jsem do své katolické školky chodil rád, cítil jsem tam svobodu, necítil jsem se omezován jako později v české školce.

Najednou jsem byl neposlušný a černá ovce třídy, ačkoliv jsem se choval stále stejně. Jen jsem zkrátka nechtěl chodit po obědě spát, chtěl jsme si kreslit, chtěl jsem si hrát, chtěl jsem blbnout. S nástupem do školy jsem se potom  ́trochu uklidnil ́, zřejmě se učitelkám ve školce trochu povedlo mě zformovat do jejich přijatelného vzoru a připravit tak na českou školu. O mnoho let později – to už jsem byl na gymnáziu – jsem se začal zajímat o alternativní medicínu, jelikož jsem měl nějaké zdravotní neduhy a chtěl si je tak sám vyřešit. Už odmala jsem se vždy dokázal pro něco nadchnout, začít bádat a vyhledávat si informace (to také dnes považuji za jediné opravdové vzdělání, které jsem kdy  ́podstoupil ́).

Od bylinek přes makrobiotiku jsem se nakonec zcela spontánně dostal k čistě rostlinné stravě, k veganství. Tento celý proces trval jen pár měsíců a nakonec mi to dalo mnohem více, než jsem původně očekával. Kromě kožních problémů, kvůli kterým jsem do toho šel jsem si nakonec upevnil i vše ostatní. Než jsem se ale v tomto novém životním stylu ustálil, předcházelo tomu však několika týdenní temné období, způsobené vyřazením všech jedů, které jsem do té doby jedl. Nebylo to totiž jen maso, mléčné výrobky a vajíčka, co jsem vyřadil. Byl to i cukr, bílá mouka a celkově všechny průmyslově zpracované potraviny. V tomto  ́přestupním ́ období jsem začal silně pociťovat věci, které jsem předtím necítil, zcela se mi zesílilo vnímání. Najednou jsem si začal uvědomovat, co má doopravdy smysl a spoustu věcí mi přestávalo ten smysl dávat – například škola.

Byl jsem na gymplu ve druháku a můj prospěch šel od té době strmě dolů. Mně to však bylo jedno. Do té doby jsem se zbytkem třídy snažil o co nejlepší známky a cítil se tak trochu méněcenný, když jsem zrovna nevynikal. Od té doby jsem se od téhle soutěže zcela oprostil a začal pociťovat obrovskou úlevu a nával svobody. Najednou mi začalo připadat směšné celé to školní prostředí, to předávání už hotových myšlenek, neustálé porovnávání a absolutní nerespektování individuality. Opravdu mi nedávalo smysl biflovat se něco, co mi předtím někdo nadiktoval. Dělal jsem to, co jsem dělal odmala – vzdělával se sám, pídil se po věcech a zajímal o svět kolem sebe.

Rostlinná, co nejméně upravená strava byla prvním krokem za osvobozením sebe samotného. Začal jsem více vnímat své tělo, začal jsem si uvědomovat, že své tělo a své zdraví mám ve svých rukou a je jen na mě, jak se k tomu postavím. Nebývám nemocný, mám spoustu energie a cítím se skvěle. Ačkoliv jsem začal s veganstvím z čistě zdravotních důvodů, po čase jsem samozřejmě začal chápat, jak obrovský pozitivní vliv má tento přístup ke všemu dalšímu – k planetě (živočišný průmysl je nejtěžším průmyslem na světě, který bez debat ničí životní prostředí), k zastavení hladomoru ve světě (většina vypěstovaných plodin je určena pro hospodářská zvířata a ne pro lidí /např. v Africe/ trpící hladem) a nakonec pro zvířata samotná.

Ačkoliv si to spousta lidí stále neuvědomuje, nic jako hospodářské zvíře vlastně neexistuje, je to označení od lidí, kteří se rozhodli je tak vnímat. Je smutným paradoxem, že se lidé dušují nad týráním a vražděním  ́domácích zvířat ́ nebo vzácných druhů v Africe a přitom denně usedají ke stolu nad večeří z mrtvého zvířete. Zvířata jsou tu ze svých vlastních důvodů, nejsou tu pro nás, abychom je zabíjeli nebo vykořisťovali. Pokud nám opravdu tolik záleží na svobodě, na osobní svobodě, neměli bychom nejdříve poskytnout svobodu my sami, ve všech aspektech života? Dnes je mi zcela jasné, jak velký krok kupředu by pro společnost znamenal přechod na čistě rostlinnou stravu.

Když jsem nastoupil na vysokou školu, bylo to těsně po tom, co jsem se seznámil s unschoolingem (nebo také se sebeřízeným vzděláváním) a to zapříčinilo to, že jsem na vysoké vydržel asi jen tři týdny. Prostě jsem do ní přestal ze dne na den chodit. Unschooling ve mně zcela potvrdil to, co jsem předtím na gymplu celou dobu cítil. Že škola ve skutečnosti žádným opravdovým vzděláváním není. Řada lidí se shodne na tom, že celý školní systém (alespoň ten u nás) není ideální, že by potřeboval upravit. Ale škola jako taková je špatně od úplného základu.

V době konce 18. století, kdy model dnešníhoškolství vznikl, se toho moc o učení a jak funguje mozek nevědělo. Už ale na začátku 20. století se tu začalo objevovat několik lidí, kteří poukazovali na destruktivní vliv školy. Chvíli potom vznikla i první opravdu svobodná škola – Summerhill. Byla založena v roce 1921 Alexandrem Neilem, je v Anglii a funguje dodnes. Po ní následovaly další školy. V těchto opravdu svobodných školách neexistují žádné osnovy, ani známkování a děti se učí pouze to, co sami chtějí. Respektují se základní lidské potřeby, které klasická škola zcela opomíjí – třeba potřeba vlastního tempa. Děti se nerozdělují do tříd podle věku, tudíž se mohou mladší učit od starších a podporuje se tak diverzita mezi dětmi. A diverzita, respektovat odlišnosti je právě to, co klasická škola zcela opomíjí.

Rasismus, netolerance k odlišnostem a s tím spojená šikana jsou jasným důsledkem nepřirozeného prostředí školy. Nemůžeme čekat, že se lidé budou vzájemně respektovat, pokud budou školy postavené na tomto principu. Ve svobodných školách se například takové problémy vůbec nevyskytují. Děti tu navíc mají právo se na všem podílet, veškerá pravidla školy tu sestavují všichni dohromady – děti i dospělí. Ani slovo  ́učitel ́ se zde nevyskytuje. Jsou to partneři, společníci, se kterými děti vedou dialogy, žádné mocenské postoje ze strany dospělých. Tyto základní čtyři pilíře – věkově smíšená skupina, prostředí bohaté na podněty, podílení se na celkovém chodu školy, respektující dospělí – vytvářejí skutečně svobodnou školu. Klasická škola tyto pilíře zcela ignoruje.

Opravdové učení vychází z vnitřní motivace, kdy děláme věci, které opravdu dělat chceme, nebo nám dávají smysl. Ve škole se však většinou učíme věci, které se učit nechceme, nedává nám to smysl. A pokud nám něco nedává smysl, mozek se nemůže efektivně učit. Samozřejmě je nám učiteli a celkově společností vsugerováno, že se musíme učit i věci, které nám teď nedávají smysl, protože je  ́někdy potom ́ zcela určitě potřebovat budeme. Jedná se přeci o všeobecný přehled, který by měli umět všichni. A aby toho opravdu docílili, jsou nasazeny známky. V praxi to tedy vypadá tak, že se  ́učíme ́ věci, které nám nedávají smysl, ale děláme tak, abychom se vyhnuli trestu (špatná známka), nebo dostali pochvalu (dobrá známka). Z vnitřní motivace učit se jsme přesedlali k vnější motivaci, kdy se pouze chceme vyhnout nepříjemnostem nebo se zavděčit. Totální degradace opravdového učení.

Většina lidí bude namítat, že je to celé vlastně dobře, že kdyby nám nebylo řečeno, co se máme učit, neučili bychom se nic, protože učení je přeci dřina, nikdo se nechce sám od sebe učit. Tento názor považuji za největší mýtus a celkové nepochopení učení vůbec. Všichni se chceme učit, je to naše přirozená potřeba. Narodili jsme se s touhou po učení, kdybychom se neučili, brzy bychom coby lidstvo vymřeli. Jen člověk dokázal z učení udělat něco pracného, něco, co je opravdu těžké. Celý život jsem se vždy dokázal pro něco nadchnout, v 10i letech to byla botanika, miloval jsem přírodu. Zajímaly mě stromy a chtěl jsem o nich dozvědět více – jak se jmenují, co potřebují k tomu, aby dobře rostly. Pořídil jsem si knížky, chodíval jsem po lesích a parcích. Po pár týdnech jsem měl takové znalosti, že mě ani má učitelka přírodovědy nestačila. Vše jsem se naučil bez stresu, zcela jednoduše a bez bolesti. Tohle je skvělý příklad toho, že pokud se učíme něco, co nás baví nebo nám dává smysl, jde to vše lehce. Samozřejmě, že by se každý učil něco jiného, ale to je zcela v pořádku. Opravdu nevidím žádný důvod v tom, abychom se všichni učili to samé. Každý člověk je jiný, v mnoha ohledech to už dokážeme respektovat, bohužel ve škole se k lidem chováme jak k prázdným nádobám, které je potřeba stejně vyplnit. V klasické škole se jede podle modelu raz dva tři, všichni teď, stejné učivo a stejným způsobem, což mnoho lidí dokonce považuje za spravedlivé. Já to vnímám jako mrhání lidským potenciálem každého z nás. Je potřeba dát lidem na výběr. Pokud lidem dáme na výběr, pěstujeme zodpovědnost, pokud je učíme plnit naše požadavky, pěstujeme poslušnost.

Po několika letech učení se o unschoolingu a chápání souvislostí jsem došel ke zjištění, jaký katastrofální dopad má školní docházka na člověka a na celou společnost. Abychom žili ve svobodně smýšlející společnosti, jsou potřeba svobodně smýšlející lidé. Avšak tradiční škola stojí na autoritativní podstatě. Pokud ale někoho vychováváme autoritativně, nemůžeme čekat, že se z něho stane svobodně smýšlející jedinec. Když k tomu připočteme absolutní opomíjení poznatků o tom, jak funguje a jak se učí mozek, je jasné, že nejhorším a nejméně vhodným místem pro učení je klasická škola. Proto si stojím za zatím, že by naší společnosti nejvíce pomohlo, kdyby se zrušila povinná školní docházka. Nebýt školy, jsou všichni géniové, jak kdysi řekl Albert Einstein.

Zdaleka ještě nežijeme ve svobodném světě, jak si mnozí myslí. Jsme natolik zavaleni tím vnějším světem, že jsme úplně zapomněli, že aby se něco opravdu změnilo, musíme začít nejdříve u sebe. Musí se nejdříve změnit celé vědomí společnosti.

Jestliže chceme svobodný svět, musíme nejdříve my sami být svobodně smýšlejícími jedinci. Ale protože žijeme způsobem života, jakým žijeme, nelze očekávat, že se staneme silnými jedinci, kteří dokáží kriticky a svobodomyslně přemýšlet. Koho by zprvu napadlo, že škola je novodobá forma otroctví a forma na výrobu stejně smýšlejících jedinců? Nebo že tu rozdělujeme zvířata na ty pro radost a na ty pro užitek, stejně jako jsme kdysi (a někdy i dnes) rozdělovali lidi na bílé a černé? Cenzura je tu také stále rozšířená. Příklad za všechny: Začíná se mluvit o regulaci sociálních sítí, jako je třeba instagram.

V posledních letech se stal nejvyužívanějším médiem v sociálních sítích a s tím přichází i kritika a údajné negativní důsledky na člověka. Takže se navrhuje přísnější cenzura a také celková regulace, aby se například zabránilo tomu, aby tu lidé trávili tolik času. A tak to je to se vším. Raději budeme dokolečka neustále něco zakazovat, regulovat nebo cenzurovat, namísto toho, abychom šli k jádru celého problému – k lidem samotným. Pokud chceme řešit problémy, musíme je řešit komplexně a od základu. Nakonec je často vše odrazem lidí a společnosti, proč tedy věčně ukazovat na vnější vlivy, kterými se lidé vyjadřují? Pokud se tedy nějakým způsobem zreguluje instagram, lidé si najdou jiný únik a celý proces začne nanovo. Nehledě na to, že se už tolik nemluví o pozitivních vlivech sociálních sítí. Instagram mimo jiné například napomohl přijímat diverzitu v oblastní krásy, že tu není jen ta klasická, uměle vytvořená krása z módních domů. Na spoustu věcí, o kterých jsem se tu rozepsal,jsem nejprve narazil právě na sociálních sítích.

Vnímám, že díky těmto aplikacím snáze získáváme nové informace a tím zároveň padají ty staré a přežité. Ačkoliv pár témat je stále většinou vnímáno jako tabu.

Nahota nebo projevování své sexuality je stále něco, co je přijímáno jako vulgárnost. Často jsem zavalený vlnou negativity, která se na mě na sociálních sítích navalí po zveřejnění mých odhalených fotek. Je zajímavé pozorovat, jak mě po jedné odhalené fotce odsleduje třeba i 300 lidí, což jsem po přidání  ́oděné ́ fotky nikdy nezaznamenal.

Každé druhé selfie je s cigaretou nebo flaškou alkoholu, což je považováno za normu, kdežto nahota je něco vulgárního a nehodí se ji sdílet. Celá politika instagramu a dalších sociálních sítí svou kontrolou a následným smazáním obsahu tuto skutečnost ještě podporuje. Svět za posledních několik desítek let posunul dopředu, avšak ne úplně rovnoměrně. Máme tu všelijaké vymoženosti v oblasti techniky, nelze zde srovnávat dnešní dobu s dobou před sto, padesáti nebo dvaceti lety. Avšak v těch základních věcech, jako je svobodné myšlení, přijímání odlišností a respektování všech živých na Zemi, jsme se coby společnost příliš neposunuli.

Často si ani neuvědomujeme, že je něco špatně, což je z psychologického hlediska přirozené. Pokud delší dobu žijeme v nesvobodě, přijmeme to za normu, přestaneme se ptát a dožadovat se změny. Ale protože žijeme právě v téhle skvělé době, kdy se svět otevřel a máme přístup k informacím, tak se vše zrychlilo a svět se mění k lepšímu. Směrem k toleranci, respektování odlišností a soucitu. Po absolvování všech životních změn (ať už to bylo vyřazení živočišných jídel, odchod ze školy nebo přijmutí své individuality), se cítím mnohem svobodněji, silněji a blíž k sobě.

TEXT: nonmodel Jaspit / INSTAGRAM

FOTO: Jakub Ra